Bleskové kroupobraní

Po tříměsíční závodní pauze jsem byl nažhavenej na další běžecké dobrodružství. Výkony z poslední doby mi mnoho optimismu do žil nenamíchaly (hlavně díky tropickým teplotám), ale tak nějak jsem doufal, že forma se povaluje někde za rohem. V pohodičce s vínkem na stole, a puštěnou klimatizací, jsem u počítače plánoval průměrné tempo, kterého bych mohl při závodu dosáhnout. Nebudu předbíhat, ale jak už to tak bývá - plánuje se lehce, ale realita dokáže sakra překvapit a plány rozcupovat na hadry.

PŘED STARTEM

V přilehlém okolí startu se mi zdálo letos více lidí i aut, než v předešlém ročníku. Na travnaté ploše, kde se nám nakonec podařilo ještě zaparkovat, se ve stanech právě probouzeli závodníci. Pro některé už sedmá hodina ranní představovala pečlivou přípravu výbavy a protažení ztuhlého těla. Na pár obličejích účastníků závodu bylo zjevné, že ladili formu svědomitě až do hluboké noci. Z dáli se nesl zvuk připomínající klapot koňských kopyt. Ve skutečnosti se jednalo o zvuk pocházející z venkovní provizorní kuchyně pořadatelů, kde se zuřivě krájela a připravovala nějaká ta dobrota.

Při registraci došlo k menším zmatkům, jelikož nebyly připraveny všechny registrační tašky. Jak už to tak bývá, i já jsem měl to štěstí a ocitl se mezi vyvolenými bez tašky. Nutno podotknout, že se nejednalo o žádnou řeckou tragédii. Ba naopak. Vyplnil jsem novou registraci a registrační balíček jsem nafasoval dřív, než bych vystál frontu pro registrované. I když pravda, frontu už jsem si vlastně jednou vystál.

VÝBAVA

V týdnu před závodem se mi podařilo výhodně koupit nové hůlky Leki Trail Stick. Koupi jsem sice momentálně neplánoval, ale když byla možnost pořídit je téměř za poloviční cenu, tak nekupte to. Váhal jsem, jestli není zbytečné je s sebou brát, protože minulý rok jsem závod absolvoval bez hůlek. Nakonec jsem fofrklacky přibalil. Jak prozíravé to rozhodnutí. Občas mám ještě světlé záblesky. Do závodu jsem vybíhal v krátkém triku a šortkách. Lýtka a stehna jsem přiškrtil kompresními návleky. Jako obutí jsem zvolil Salomon Sense Mantra s neagresivním vzorkem. Na ledvinky moc nejsem, a tak jsem ramena zatížil batohem Salomon S-Lab Advanced Skin. Kejml jsem vyndal a k ušetření gramů jsem vzal zásobu pití do dvou 330ml lahví, které jsem zasunul do ramenních popruhů. Do batohu jsem přihodil povinnou alu folii a čelovku. Jako zdroje energie sloužilo asi 5 gelů, proti křečím hořčíkové a solné tablety. No a na můj holý heliport přistála inovejtí pohlavní pokrývka. Náchylné partie na puchýře a odřeniny dostaly poctivou mázu dětské vazelíny.

START

Na startu se nás sešlo asi 4 stovky. I když dle posledních zpráv to bylo stovek pět. U většiny převládal optimismus a úsměv na tváři. Příjemné slunečné počasí k tomu přímo vybízelo. Na každém startu mám rád tu lehkou nervozitu doprovázenou husí kůží, která se vždy zákonitě dostaví. Alespoň tedy u mě tomu tak bývá. Přitom stačí pár set metrů po startovním výstřelu a po nervozitě není ani památky. Mysl je soustředěna na impulsy vycházející z momentálního terénu, či z přítomnosti nejbližších závodníků.

Přesně v 8 hodin je odstartováno.

CHVALČOV

Jak už bývá u mě zvykem, postupuji až ze zadních pozic. Jakmile se to dá, přidávám na tempu a pomalinku se prodírám do přední části startovního pole. Trochu cítím ztuhlé achilovky a lýtka, a tak raději moc nedivočím. Není kam spěchat. Každopádně se mi daří udržovat rychlost kolem 7,6 km/h. Na delších závodech si hlídám průměrnou rychlost. Na kratších zas počítám tempo. Je to pro mě takto přehlednější a víc pochopitelné pro moje mozkové buňky. V dlouhém a nepříjemném stoupání na Jehelník se dostávám před několik závodníků. Tady už se pole hodně natahuje.

Na první občerstvovačce ve Chvalčově polykám tři kelímky ionťáku a doplňuji zásoby pití. Jedním kelímkem čisté vody si polévám hlavu. Slunko začíná pomalu ale jistě nabírat na síle.

RÁZTOKA

Už cestou z Chvalčova začínám pociťovat krizi. Mám neustále žízeň a při pohledu na své dvě 330ml lahve mi není moc do zpěvu. Rozpočítávám jednotlivé loky. Co kilometr, to jeden lok. Lepší je však vydržet s pitím až po 1,5 km. Přeci jen musím počítat ještě s větší krizí a také s tím, že občerstvovačka může být o nějaký kilometr dál, než je v propozicích. Jsem zoufalý a cítím, jak tělo přestává fungovat a dochází mu šťáva. Průměrná rychlost jde v mžiku do pryč.

Nevnímám tak ani krásu Hostýna, na který pomalým tempem stoupám. I z těch pár střípků, které si z vrcholu pamatuji, vím, že se musím někdy na Hostýn vrátit a v turistické pohodě si ho prohlédnout. Je to nádherné místo.

Vysilující je i výstup na Obřany. Loni jsem v těchto místech rozdával úsměvy do objektivů fotografů těch nejvěhlasnějších zahraničních sportovních periodik. Dnes však mám určitě vysílením značně pokřivenej výraz.

K druhé občerstvovačce se plížím totálně zdecimovanej. V Ráztoce piju jeden kelímek za druhým. Hlavu si nechávám chvíli sprchovat vlažnou vodou. Pojídám melouny, které si posypávám solí a do pusy sypu malou hrst hrozinek.

DRŽKOVÁ

Myslel jsem, že se doplněním tekutin vzpamatuji a půjde to dál lehčeji. Ale byl to omyl. Opakovaně se dostavuje pocit žízně a na řadu přichází opětovné rozpočítávání jednotlivých loků. V uších mi dokola znějí zvonce, které vždy avizují občerstvovačku. Začínám z toho halucinovat. A do mysli se poprvé vkrádá poraženecká myšlenka zabalit tady to neskutečné trápení.

Pomalým tempem, které nemá absolutně nic společného se svižnou chůzí a už vůbec ne během, se ocitám v Držkové, kde opět hasím svou žízeň. Černé lýtkové kompresní návleky jsou protkány nekonečnou bílou solnou nití. Chvíli na to nevěřícně koukám. Uvažuji, že si sednu jako ostatní. Ale odolávám a odpočívám ve stoje. Několik vteřin uvažuji nad polévkou. Mám však co dělat, abych nezvracel, rozdýchávám se, a polívku tak s menší lítostí vynechávám. Opět do sebe dostanu jen meloun se solí a sušenky. Při odchodu je mi ještě sděleno, že do další občerstvovačky je to 11 km. To mi trochu dodává naději, protože těch 11 km bych měl vydržet. Co se zásoby pití týče.

TESÁK

Realita je však zase úplně jiná. Pořád se neskutečně trápím a začínám silně uvažovat o ukončení této turisticko - běžecké parodie. Černé myšlenky přiživují i závodníci, které vidím, jak to balí. V hlavě se mi začíná honit neskutečné množství myšlenek. I takových, které s tímto závodem jakoby nesouvisí. Ale já si tu spojnici nacházím a říkám si, že musím něco dokázat. Nejsem přeci takovej posera. (Tím neshazuji ty, kteří to vzdali!) A že jsou horší věci, pod kterými bych mohl padnout. Teď ta doba však ještě nenastala. Sbírám poslední zbytky sil, nebo spíš vůle a bojuji dál. Bojuji sám pro sebe a pro lidi, kteří mi věří a drží palce. A vím, že je drží i na nohou.

Nevím přesně, v které části trasy se právě nacházím, a tak když mi na okraji cesty diváci hlásí, že už je to jen pár metrů, mám chuť vypít zbytek vody v poloprázdné lahvi. Na dno té druhé už sedá prach. Něco mě muselo osvítit, že jsem tak neučinil. Asi po 300 metrech zjišťuji, že jsem na Trojáku, kde není žádné občerstvení, ale jen pouhá kontrola. Vůli tak zasahuje další drtivá rána. Propočítávám, že místo ohlášených 11 km to bude takových 15 až 16...

Úsek k poslední možnosti se napít je nekonečný. Jedné dvojice se ptám, kolik ještě zbývá kilometrů. Hned si vzpomenu na dětská léta a na častou otázku: "Kdy už tam budééém?"

Ne není to fata morgána. Vidím Tesák!

CÍL

Na Tesáku točí na občerstvovačce pivo! Ty tam nahoře, ty to vidíš! Ty víš, jak rád bych si dal škopek. Jenomže je mi jasný, že bych se rozseděl, únava by se rozlezla po celém těle a už bych si tak akorát mohl zavolat pro odvoz. Budu tvrdej. Pivo si dám až v cíli. To je ale pro dnešek má poslední motivace. Jinou už fakt nevymyslím.

Cestou z Tesáku se mi pokračuje veseleji. Vidina cíle dokáže nakopnout víc než nějaká energetická chemie. Trochu znervózňuji, když uslyším v dálce hřmění. Přemýšlím, zda stihnu doběhnout do cíle ještě před deštěm. Uvědomuji si však, že cíl je pořád relativně daleko a hřmění se víc a víc přibližuje. Citelně se ochladilo. Což je na jednu stranu příjemné, protože i přes neustálou žízní zdevastované tělo začínám opět s chutí běžet. Na druhou stranu to avizuje, že někde prší.

Dostávám se na úsek, který už jsem dnes jednou absolvoval. Jedná se o nepříjemný výstup na Čerňavu a Jehelník. Slyším, jak začíná jemně pršet. Jsem v lese a koruny stromů mě jako velký deštník chrání před kapkami deště. Podvědomě přidávám na tempu. Prší však víc a víc. Co to do prdele jééé?! Zvedl se vítr a přichází silná průtrž. Je to jako kdyby na mě lili kýble vody. Něco mě píchá po těle. Na zemi spatřuji malé kroupy. Pobaví mě hláška kolegy, který to glosuje slovy, že celý den kurvujeme na tropy, tak teď máme zchlazení s vodou i ledem.

V silné průtrži a vichru se mi špatně dýchá nosem, tak otevírám pusu a postupuji pomalu jak při nějaké expedici. Lesní cesty se ve vteřině mění v malé potůčky. Jsem durch a v botách plavu. Na některých místech stojí voda a vytvářejí se malá jezírka. Do jednoho nedůvěřivě zapichuji novou lekinu a prověřuji hloubku. Možnost obejití není, tak se brodím vodou, která mi sahá až do poloviny lýtek.

Na poslední kontrolu na Kelčském Javorníku docházím ve společnosti jednoho závodníka a mladé dívčiny, která nás v průtrži docvakla a drží se nás.

Z Kelčského Javorníku volím pomalejší tempo, dvojice se mi vzdaluje a pokračuji tak sám. Do prudkého deště se přidávají blesky a mohutné hromy. Najednou neuvěřitelná rána. Muselo uhodit někde v blízkém okolí. Intuitivně se dávám do rychlého běhu, až mě berou křeče. Co kdyby začal padat nějaký strom? Naštěstí žádné praskání dřeva neslyším, ale burácí to jak v nočním hororu.

Konečně opouštím zelenou a průtrž slábne. I když jsem kompletně mokrý, čvachtám střídavě v blátě a vodě, tak si začínám uvědomovat blízkost cíle a toho, co jsem dnes zažil a dokázal.

Běžím po silnici a před cílem mi tleskají a povzbuzují diváci a běžci, kteří už to mají dnes za sebou. Je to nádhernej pocit. A je to taky jeden z důvodů, proč tohle všechno dělám a podstupuji. V cíli mě vítají rodiče. Už nejsou tak vystrašení jako ostatní diváci, kteří ještě čekají na své blízké, jenž svádí boj někde na trati.

Byla to pěkná makačka, hlavně co se vůle týče. Určitě hodně dlouho budu na tento silný zážitek vzpomínat. Lukášovi, jeho celému organizačnímu týmu a dobrovolníkům patří velký DÍK za pěkný závod a přátelskou atmosféru během něj.

David