Daleko za zběsilými vlčáky
Na svůj druhý letošní běžecký závod jsem se nijak extra nepřipravoval. Přeci jen za vrchol a největší výzvu letošní sezony, považuji květnový masový maraton v Praze. Sobotní počasí slibuje nečekaně krásný slunečný závod. Ve startovní listině jsem zařazen do běhu "A", v kterém běží i největší favorité. Nutno upřímně podotknout, že do tohoto běhu jsem zařazen určitě náhodou a ne na základě nějakých mých dosažených výsledků.
Start je naplánován na patnáct minut po poledni. Na místo činu se dostavuji asi hodinu před startem. Mám tak dostatek času na nasátí atmosféry a pečlivé rozběhání. Pomalu si to vyklusávám lužáneckým parkem a občas pozoruji, jak se momentálně s kratší verzí závodu popasovávají ženy. V jednom momentě mě předbíhá malý, pravděpodobně keňský, závodník. To není běh. Běží daleko rychleji a ta lehkost. Tohle prostě nechápu. Je to neskutečný, že se dá běžet rychle a zároveň na pohled tak ladně a lehce. Pohled na můj paraběh s jednou o 2 cm kratší nohou musí být tristní.
Pro zajímavost si nechávám puštěnou GPS, abych věděl, jak dlouhé bude moje rozklusávání. Nakonec se údaj na mých zánovních Suuntech zastaví na délce 3 km. Před startem ještě sním menší tyčinku a doplňuji tekutiny. Sluníčko svítí a nervozitka je jen taková menší. I když tuším, že mě to bude díky děsnému úprku hodně bolet.
Začínáme se řadit. Běžcům se na start překvapivě asi nechce, a tak se dostávám až do prvních řad startovního pole. Možná je to i lepší, říkám si v duchu, a vyhnu se tak možným strkanicím a hrozícím pádům. Ještě představení největších favoritů. Z našich borců mezi ně patří především Dan Orálek a Ironman Petr Vabroušek.
Je odstartováno! Nasazené tempo se blíží mému sprintu. Snažím se uhýbat zběsilým vlčákům a koukám na údaj o tempu na hodinkách. Svítí na mě číslo těsně pod 4 min/km. To je moc! Zpomal! Říkám si sám pro sebe. A tak asi po 200 až 300 metrech ubírám a ubírám. Závod chci dát v tempu za 4:35. K této hodnotě i zpomaluji. Na to, že se jedná o první kolo, zdá se mi, že vynakládám až moc sil. Ale nevěnuji tomu pozornost. Úspěšně dokončuji první z pěti 1600 m dlouhých kol.
Vbíhám do druhého kola a míjím povzbuzující rodiče. Je to zvláštní, ale už nemám nějak sil se s nimi ani pozdravit. Něco se děje. A to jsou přede mnou ještě 4 kola. Tělo slábne, trochu bolí a energie se vytrácí jako pára nad hrncem. Myšlenky se plní nejistotou a otázkou: "Ty vole, co teď?"
Pohrávám si i s myšlenkou, že to zabalím. Nedokáži si představit, že bych se měl takhle trápit celá 4 kola. Černé myšlenky se přeci jen perou se zodpovědností, kterou cítím k lidem, kteří na mě myslí a fandí mi. Rozhoduji se ubrat na tempu a doklopýtat až do cíle.
Poslední tři kola mají úplně stejný scénář. Pomalé tempo držím přibližně na stejných hodnotách. Do nepatrného kopečku běžím pomalu jak na beskydskou Lysou. V průběhu tohoto trápení se snažím aspoň myslet na příjemné věci. Občas však sklouznou k otázce: "Proč?" Proč právě dneska? Co je špatně? Nějakou odpověď - důvod bych možná měl. Ale to není podstatné a hlavně tady nechci spřádat konspirační teorie a hledat chyby mimo mě. Hlavní podstatou mého neúspěchu je to, že zkrátka neběhám tempové tréninky. Během tohoto roku se chci spíše zabydlet na pomalejších delších distancích.
V posledním kole se snažím aspoň trošinku si tohoto závodu užít. Ale nejde to. Přemýšlím, že je to asi má poslední účast na tomto běhu. Zkrátka je to pro mě moc velký úprk a raději bych se viděl na nějakém 60km horském trailu.
Těsně za cílovou čárou posledního kola se předkláním a vydýchávám se. Průměrná tepovka se zastavuje na hodnotě 190 tepů za minutu a maximálka má hodnotu 200 tepů. I z těchto údajů je mi jasné, že tělo je rozhozené a dalo mi to pěkně sežrat.
Ač to běžně nedělám, jdu si dát po závodě hned jedno pivo. Pomalu upíjím, abych zahnal žízeň a utopil zklamání. Do žaludku ještě stlačím pozávodní těstoviny. Asi po 30 minutách dávám lužáneckému sportovnímu dni sbohem. Jestli se zde ukáži příští rok? Nevím, a mé rozhodnutí by nyní bylo určitě ovlivněné současnou rozladěností nad svým výsledkem.
David