Hostýnské minové pole

O existenci závodu Hostýnská osma jsem sice věděl, ale s účastí jsem nepočítal. Předpokládal jsem, že víkend před H8 se s bráchou zúčastníme posledního podniku Horské výzvy v Krkonoších. Honza však nakonec měl v tomto termínu odjet na dovolenou a mně se tak zvýšil hlad po nějakém tom závodním dobrodružství. Moje pokušení ještě více podpořil mail od organizátorů H8, kteří mi napsali, jestli se nechceme zúčastnit jejich závodu. Pár týdnů jsem váhal. Bylo mi líto, že bychom neběželi v bratrském tandemu. Ale nakonec jsem si řekl, že přeci poběžím jako jednotlivec i za bráchu a tím i naši Krajandu. Bylo rozhodnuto a registrace do závodu podána. 

Přípravu na závod mi však ztížily zdravotní komplikace. Na začátku července mě potrápila potvůrka se zvláštním jménem Campylobactera jejuni. Už vím, že není potvůrka jako potvůrka. Některou mám rád, ale s touto jsem bojoval za pomocí antibiotik. Když už se zdálo, že je boj doveden do úspěšného konce, přidaly se ještě nepříjemnější zdravotní potíže. Ty doznívají i při psaní těchto řádků. Ač jsem o dovolené v Beskydech plánoval poctivý trénink, snažil jsem se aspoň vyklusávat, abych tělo zatížené antibiotiky ještě více neoslabil.

S podáním registrace jsem se na závod hodně těšil. Neustále jsem si říkal, že tohle bude konečně typ závodu, který by mi mohl vyhovovat. Ať už tím, že start byl ráno a odpadla tak noční část, ale hlavně porce těsně nad 60km se mi zdála optimální. Optimální v tom smyslu, že si konečně zaběhám. Závody nad 70km jsou pro mě zatím více chodecké. Myslím si, že stejně jako já, to cítí i Honza. Byl jsem tedy zvědav, s jakou pořízenou se budu z H8 vracet.

Den před závodem opadla nesnesitelná tropická vedra a na den závodu byl hlášen mírný déšť. Po příjezdu do Rajnochovic, které se probouzely z noční bouřky, ukazoval teploměr hodnotu 14°C. Oproti 40°C v předešlých dnech to byl "krapet" rozdíl... Hustě mžilo a já si šel s kapucí na holé kebuli pro registrační balíček. Na místě nechyběl trpělivý podpůrný tým v podobě našich rodičů. V klasické lehčí nervozitě jsem se začal převlékat. Nové šortky, aby to díky nim běželo samo, triko a na něj GTX bundu s krátkým rukávem. Hůlky jsem se rozhodl nechat doma. Naznal jsem, že převýšení přes 2600m zvládnu bez hůlek a budu mít aspoň při běhu volné ruce. Rozhodnutí to nebylo špatné, ale v některých stoupáních by se skládací hole šikly.

V 8 hodin je odstartováno. Poslední přání rodičů k úspěšnému návratu a směle vstříc porci 62 kilometrů. Užívám si startovní atmosféru, ale po chvíli se dávám do klusu. I přesto, že se prodírám ze zadních pozic (jako na každém závodě), tak nezabráním tomu, že v prvním kopci se zbrzdím ve špuntu. Na trati nás čeká 9 kontrol, jedna skrytá a na třech kontrolních bodech jsou zároveň občerstvovačky.

Od začátku závodu dodržuji taktiku. Doma nad klávesnicí (kde se mimochodem moc pěkně a snadno plánuje) jsem si předsevzal, že bych chtěl závod dokončit do 10 hodin. To znamená běžet a jít na průměr 6,2km/h. Do kopců se snažím škrábat svižným tempem a dolů běžím. Na rovinkách je to takový indiánský běh. Po pár kilometrech vyšvihuji tempo na 7,5km/h. Začínám si pohrávat s myšlenkou, že bych to dal do 9 hodin. Cíl je pořád daleko, a tak se nenechávám těmito myšlenkami moc strhávat.

Průměrka mírně klesla a snažím se ji držet na 7,2km/h. Trasa je příjemná. Myslím tím povrch - není tolik šutroidní jako v Beskydech. Z nebe neustále padají kapky deště. Není to však nic hrozného. Spíše naopak. Po tropických dnech je to příjemné zchlazení. Na občerstvovačkách doplňuji 0,5l petku (již vypité pepsiny), kterou nesu na předním popruhu batohu. Hydrovak s 1,4l ionťáku nechávám jako záložní zdroj tekutin. Postupně pojídám chleba se sádlem (ten neměl chybu), hrozinky, ½ banánu, oplatek a vše zapíjím třemi kelímky Enervitu. Poslední sousto a opouštím jednu z občerstvovaček.

Pro mě nejméně oblíbeným stoupáním se stává výstup na Jehelník. V tuto chvíli si neuvědomuji, že pro velký úspěch si stejným očistcem projdu ještě jednou ke konci závodu.

Při běhu po jedné z luk spatřuji na zemi nesčetné množství "koláčů". Říkám si, že je to jak hovno od medvěda. Po pár vteřinách své omezené panelákové fantazírování upravuji a smiřuji se s tím, že se v tomto případně nejedná o hovno medvěda hostýnského, ale o pravé kravské lejno. A tak si to tak vesele probíhám mezi lejny jako po minovém poli a jsem šťastnej!

V Chvalčově, v místě třetí kontroly, mně utkví zrak na ceduli oploceného pozemku. Zacílím mé bystré hledy a spatřuji znak nechvalně proslavené likérky. Míjím nad plot vyčnívající plastové barely a s "ostrým" zrakem mířím směr Rusava.

Občas je cesta solidně rozbahněná, a aby toho nebylo málo, v jednom úseku musíme projít menším potůčkem. Byl jsem rád, že jsem pro tento závod zvolil agresivnější Roclity. Kdyby chuděry věděly, že je to pro ně poslední proběhnutí a po závodě skončí v odpadním kontejneru. Budiž jim klima kontejneru přívětivé. Ač jsem si na ně dlouho zvykal, tak jsem v nich vlastně absolvoval ty nejtěžší závody.

Asi od poloviny trati se neustále střídám se stejnou skupinkou závodníků. Na rovinkách postupujeme společně, ale do kopce a z kopce se vždy rozdělíme, abychom se zase za nějaký kilometr sešli. Za Tesákem se skupinka nenápadně rozpadá, až zbydeme jenom tři. Kolegovi není asi nejlíp, a tak mu na vyžádání věnuji růžovou tabletku. Zástupkyni něžného pohlaví se již stoupá na Jehelník těžce, a tak nechávám poslední zbytky skupinky za sebou a osamocen běžím zbývajících 6 kilometrů až do cíle.

Síly by ještě byly, ale nohy mi už svírají křeče. Ač během závodu svědomitě doplňuji hořčík, tak i přesto se křeče dostavují. Trápí mě hlavně ve stehnech, lýtkách, dokonce i prsty na nohách se kroutí. Snažím se co nejméně zastavovat a neměnit rytmus. Čím blíž k cíli jsem, tím víc mně zaplavuje euforie. Díky ní je práh bolesti hodně potlačen. Pode mnou už slyším hudbu z prostoru cíle. Poslední lesní zatáčka a vybíhám na silnici. V dálce spatřuji rodiče. Zdravím je a mířím do cíle. Asi 50m před cílem sevře levé lýtko silná křeč. Endorfiny dělají divy a tak i přes bolest vbíhám do cíle.

Trasu 62km s převýšením 2700m jsem zvládl v čase 9 hodin 15 minut a 16 vteřin. Odevzdávám kontrolní kartu, čip a už nedočkavě stojím ve frontě na vytoužené pivko.

Ze závodu jsem si odnesl pěkné opruzeniny. Kde nebyla máza, tam to holt dřelo. Další zkušenost pro příště, že je vhodné promáznout i záda v místě styku se šortkami, podpaždí a třísla. Zatím jsem nikdy s těmito partiemi problém neměl, ale vše je poprvé. Takže příště se pořádně namažu! Vazelínou. Jinak o sobě dávají vědět stehna, která mi neusnadňují sedání, vstávaní a během chůze občas některé vynechá poslušnost.

Neodpustím si vlastní názor na tento závod. Na jeho organizaci. Děkuji organizátorům za krásný sportovní zážitek! Nepotřebuji servis "all inclusive". Hostýnská osma si na něj ani nehraje. Tento závod přináší příjemné organizátory a dobrovolníky, kvalitní občerstvovačky a hlavně svědomitě značenou trasu. Což považuji za velké plus, neboť jednomu konkurenčnímu seriálu tří závodů se právě toto stále nedaří. Bohužel. Každopádně do Rajnochovic se zase velmi rád vrátím!

David