Je zvláštní, že i když člověk neustále s něčím bojuje, tak si vymýšlí navíc další a další překážky, přes které se pokouší alespoň přelézt. Oproti heslu "Přelez, přeskoč, ale nepodlez" si občas svou cestu poupraví, a párkrát podleze. Snad sokol Tyrš promine. Asi to není správné, ale je vhodné ocenit už jen tu cestu, po které se daný jedinec rozhodne vydat. Nově stanovené cíle často slouží jako vnitřní psychická podpora v tom smyslu, že člověk si uvědomí, že doposud nesplněné cíle jsou proti nově nastolené překážce třeba úplnou banalitou. Cíle, a především cesty, po kterých k nim člověk kráčí, dávají životu určitou náplň a smysl. I já nejsem výjimkou a přelézám, občas i podlézám nejrůznější překážky, ale zase se hned snažím cimrmanovsky narovnat. Pro tento rok jsem si vytyčil jeden hlavní cíl a tím je uběhnout v Praze maratonský závod. 

Na cestě k úspěšnému absolvování maratonu jsem navyšoval kilometrové dávky svých tréninků. Minimální 10km úseky jsem prodloužil o 4 kilometry. Přes víkend jsem si dal za úkol zdolávat 21 nebo 30 kilometrů. Ne vždy se mi dařilo své představy naplňovat. Někdy mé plány překřížilo počasí a občas i taková vnitřní "únava". Naštěstí se mi asi 3 týdny před závodem podařilo konsolidovat všechny síly, jak fyzické, tak i psychické a začal jsem věřit. Věřit, že snaha nebude marná. Pohodu do mé mysli vnesla i absolvovaná Oslavanská 30.

Jubilejní 20. ročník Pražského maratonu byl stanoven na neděli 11. května. Poslední dny jsem bedlivě sledoval předpovědi počasí. Ty se neustále měnily. Poslední předpověď nakonec hlásila možnost velmi mírného deště během závodu. Větší déšť měl přijít kolem 13. hodiny. Což byl čas mého předpokládaného doběhu do cíle.

Odjezd do Prahy máme naplánovaný na 5. hodinu ranní. Pro jistotu vstávám už ve tři hodiny. Ač jsem se snažil jít v sobotu dřív spát, tak bych samozřejmě delším spánkem nepohrdnul. Každodenní ranní rituály se snažím dělat v klidu a při snídani ještě sleduji zajímavý boxerský zápas mezi Stievernem a Arreolou. Konečně koukatelný box oproti zápasům bratří Kličků.

Přesně v plánovaných 5 hodin se vydáváme na cestu do Prahy. Naše národní highway číslo jedna je naštěstí ještě v tuto dobu bez kolon a dopravních nehod. A tak se v rozumném čase dokodrcáme do hlavního města. Žaludek mám vytřepanej, a v skrytu duše doufám, že se střeva stabilizují. K zaparkování volíme garáže pod obchodním domem Kotva. Pár minut po nás přijíždí Honza se synem Ájou. Timing společného setkání je na jedničku. Po přivítacích slovech a objetích se vydáváme na Václavák, který slouží jako zázemí pro tisíce běžců.

Honza ukládá věci do úschovny a čekáme ve frontě na WC. Ještě že to není akutní, neboť fronty jsou opravdu dlouhé. Z Václaváku vedou naše kroky na Staromák. Povinný pohled na orloj a pomalu se loučíme s doprovodem. Je necelých 20 minut do startu a s Honzou se prodíráme davem ke svému startovnímu koridoru. Na Honzovo naléhání ještě jednou napochodujeme do front na WC. Na startu už znějí tóny proudící Vltavy. My však v tu chvíli právě proudíme v mobilních kadibudkách. Zbytečně se nestresuji, neboť je mi jasné, že je jedno, kdy odstartujeme. Pro nás je hlavní reálný čas, který se započítává až po proběhnutí startovní bránou. Jen mě trochu mrzí, že přicházím o tu atmosféru, která člověka pohltí, jak se celý dav začne posouvat.

S Honzou se řadíme na samotný konec obrovského startovního pole. Vzájemně si popřejeme hodně štěstí a každý vyrážíme svým tempem vstříc 42 kilometrům.

Maraton chci zvládnout do 4 hodin, což znamená, že musím běžet pod tempo 5min:41s na kilometr. Pohrávám si i s myšlenkou, že bych zkusil běžet tempem 5:20, které by mi zaručovalo celkový čas 3 hodiny 45 minut. Naběháno na to mám. S určitou pokorou se však rozhoduji zbytečně nebláznit a než někde na 35. kilometru vyhnít, raději poběžím "na jistotu".

V ruce třímám 3 gely, kterými si chci vždy po 10 kilometrech napumpovat energii. V pásku se startovním číslem mám zastrčenou ampuli s magnesiem. V zadní kapsičce od šortek je ukryta krabička se solnými a magnesiovými tabletami a jednou tabletkou na případnou žaludeční nevolnost. Snažím se zkrátka neponechat nic náhodě.

Počasí je ideální. Žádné vedro a hlavně neprší. Zatím. Běží se mi dobře. Hlídám si tempo, které udržuji těsně nad 5:30. Občerstvovaček je hodně a na každé se snažím něco málo vypít. Jestli to půjde takhle dál, tak to bude paráda. Jsem zvědavý, co přijde po 30. kilometru. To je magická hranice maratonů, o které každý říká, že na ní se začíná lámat chleba. Své o tom ví i Honza, který loni od tohoto kilometru prodělával krizi a bojoval s křečemi.

Atmosféra je doslova elektrizující. Hlavně v přímém centru Prahy. Po obou stranách tratě jsou zábrany, za kterými stojí natěsnaní povzbuzující diváci. Zdravím se s malými fanoušky, kteří mají natažené ruce a čekají, kdo ze závodníků si s nimi plácne. Když mám tu možnost, plácnu. Ať mají caparti radost. Pobavil mě i chlapík oblečený kompletně do pirátského. Úplný Jack Sparrow. Jen tu Černou perlu jsem nikde nezahlídl. Jestli to náhodou nebude tím, že černé perly běžely už daleko vepředu.

I mimo centrum stověžaté matinky stojí na chodnících diváci a povzbuzují. Kilometry ubíhají a já sleduji diváky, okolí, nebo občas nad něčím přemýšlím. Mám už za sebou i krátkou dešťovou sprchu. Představa, že bych v takovém dešti měl běžet celý maraton, není vůbec lákavá. Naštěstí se počasí asi po 5 minutách umoudří. Déšť střídá slunce a já si chladím holou hlavu a zátylek mokrou houbou z občerstvovačky.

Blíží se 30. kilometr a začínám pociťovat menší únavu. Že by přeci jen něco bylo na těch běžeckých historkách o 30. kilometru? Asi od 34. kilometru mně začínají těžknout a tuhnout nohy. Především stehna. Přišlo to tak náhle, až mě to zaskočilo. Pořád jen doufám, že to nepřejde do křečí. Na občerstvovačce přecházím do chůze, abych pořádně zapil magnesko, solné tablety a hodně ztuha se rozbíhám. Je mi už jasné, že poslední kilometry budou jen boj s tělem, hlavou a vůlí.

Nohy doslovně tahám a kilometry se neskutečně vlečou. Okolo sebe pozoruji, že nejsem jediný, kdo se trápí. Někteří v křečích zastavují, jiní praktikují kulhavý paraběh, ti nejzoufalejší si rovnou sedají na obrubníky. Ačkoliv je to svým způsobem trápení, tak na druhou stranu mě tyto situace baví. Jsem vždy zvědavý, kolik jsem toho schopen vydržet a zda nepodlehnu čertovu mámení a nezabalím to. Snažím se co nejméně dívat na hodinky a na kilometrovníky. Samozřejmě mi to nedá, nebo neuhlídám zvědavé oči a střetávám se s krutou realitou v podobě počtu kilometrů, které mě ještě čekají.

Přede mnou je už jen něco málo přes dva kilometry do cíle. Představuji si, o jakou vzdálenost se jedná v porovnání s trasami, po kterých při trénincích běhám. Je mi jasné, že do cíle je to opravdu jen kousek. Ale bolí to.

Poslední kilometr! Diváků je zase víc a víc. Jsem krapet v transu a po závodě zjišťuji, že jsem pár stovek metrů nevnímal svět, jak už jsem šel přes bolest. Tři sta metrů. Dvě stě metrů a už vidím modrý cílový koberec. Konečně se "probouzím" a začínám naplno prožívat poslední metry. Popravdě nechápu, jakou silou ty nohy pod sebou táhnu. Každopádně probíhám cílem a hned za bránou opatrně zpomaluji a zastavuji se. Odděluji čip ze startovního čísla a odevzdávám jej. Zároveň si nechávám zavěsit na krk památní medaili. Nohy se mi střídavě podlamují, jak je svírají křeče.

Do cíle jsem doběhl v čase 3:54:03. Honza doběhl o pár minut přede mnou v čase 3:45:40.

Mám radost, že jsem dokázal dojít k cíli, za kterým jsem si šel. Neřeším to, že nebýt problémů se stehny, mohl jsem běžet ještě rychleji. Vím, že mám na víc, ale vždy se nemůže sejít vše tak, aby byl každý díl mozaiky k běžeckému úspěchu stoprocentní.

David