Maratonská výzva

Asi po třech letech intenzivnějšího běhání jsem si pro letošní rok naplánoval další výzvu, a to účast v mém prvním maratonu. Ale vše mohlo být úplně jinak. Člověk míní a... Ale popořádku. 

Pro upřesnění jen připomenu, že jsem již jeden maraton absolvoval a to Yesenický horský v loňském roce. Byla tedy přede mnou výzva v podobě účasti v prvním - městském maratonu.

Loňský rok 2012 jsem zakončil 2012 naběhanými kilometry. Podobnost čistě náhodná. Již ke konci roku se začaly ozývat bolesti v levé patě. Diagnóza? Ostruha. V lednu menší zánět pravé achilovky a po odeznění nové bolesti v dané oblasti. Diagnóza? Ano, zase ostruha. Doma si mě dobírali, že jsem prý jako rytíř či kovboj s ostruhami. Toto období tedy moc běhavé nebylo. Nicméně po několika léčivých zákrocích jsem začal s plným tréninkem. Účast na lednové LH24 v rámci Krajanda Teamu, dubnová etapa Horské výzvy a ke konci téhož měsíce test na brněnském půlmaratonu. Zde jsem celkem obstál, a tak jsem se rozhodl pro účast na pražském VW maratonu. Do startu chyběly ještě tři týdny, ale registrace byla již uzavřena. Čekal jsem tak jen na "divokou kartu" (rozumějte na ev. uvolněné místo). S blížícím se startem objevil David na internetu inzerát o přenechání účastnického čísla. Volání, mailová komunikace a nakonec vlastnictví čísla od ostříleného běžeckého matadora Karla W., kterého prozatím zradily od účasti tělesné součástky. Tímto mu děkuji a přeji brzké, definitivní uzdravení!

12. května, polojasno, teplota kolem 18 C°. Věci jsem odevzdal do úschovny na Václavském náměstí. Jdu s rodinou přes Ovocný trh k seřadišti. Do startu zbývá asi 30 minut. Focení a loučení s manželkou a dvěma syny. Řadím se do koridoru "H" v Celetné ulici. Upravuji si číslo "5369" na hrudi a jistím tkaničky na zánovních botách druhou smyčkou. Předchozí model se mi osvědčil, tak jeho nástupce dostal šanci. Vyzbrojen dvěma malými lahvemi ionťáku, gely a mg ampulí, sleduji na hodinkách blížící se start, jenž je naplánován na 9. hodinu. Za zvuků Smetanovy Mé vlasti se dává houf asi 9,5 tisíců závodníků pomalu do pohybu. Po několika minutách volně probíhám startem na Staroměstském náměstí, spouštím své garminy a jsem v tom. Tempo se snažím držet do 5min/km. Proč? Mým vysněným cílem je totiž čas pod 3:40 hod. Nechte se překvapit.

Běžím Pařížskou ulicí, pak přes Čechův most, kde mávám fandící rodině. Dále kolem Strakovky přes Karlův most na Mánesův. Podbíhám Čechův a znovu se zdravím s rodinou. Říkám jim: "Je to dobrý!" a usmívám se. V nohách mám tou dobou 4km, tak proč by to dobré nebylo. A tak hurá do Libně! Občerstvovačky, vzorně rozmístěné asi po 5 km, prozatím ignoruji a držím si tempo. Stále v poměrně hustém davu přebíhám Libeňský most a vracím se směrem do centra. Tato trasa mě čeká ještě jednou a to již bude asi hůř. Na Rohanském nábřeží dávám půlku gelu a zapíjím ho ionťákem. V Těšnovském tunelu nás vítá ohromující hluk bubeníků stojících na jeho konci. Přes Dvořákovo nábřeží mířím Pařížskou ulicí na Staroměstské náměstí. Trénuji průběh cílem a mířím do Celetné. V nohách je tou dobou asi 13km. Na Příkopech dojídám první gel. Pokračuji Národní ulicí k Národnímu divadlu, kde se houf prudce stáčí proti proudu Vltavy směrem do Podolí. Závodníci se začínají selektovat podle výkonnosti. Na Rašínově nábřeží potkávám v protisměru africké motorky. Já mám v nohách asi 16 km a ony 24 km... Dnes na ně nemám. Holt, zřejmě slušný oddíl. Odbočka pod Nuselský most, zpět na nábřeží a krátkým Vyšehradským tunelem mířím k polovině závodu. Zde jsem v čase asi 1:47:06 hod. Na oslavu hořčík.

Prudce se otáčíme a v protisměru míříme na Palackého most. Začínám pomalu ztrácet tempo. Poprvé využívám za běhu nápoj z občerstvovačky. Za mostem se ocitáme na Smíchově a Strakonickou míříme k další prudké otočce, která je v nekonečné dálce. Hlava začíná úřadovat a ani porce gelu ji neobměkčuje. Vracíme se a podbíháme Palackého most. Zde asi na 30. km přemýšlím o návštěvě toalety. Ledviny zkrátka pracují pořád. Ale v budkách je plno. Běžím dál a zjišťuji, že mě to přestává bavit. Přes most Legií znovu kolem Národního divadla na Mánesův most. Při vbíhání na něj si připadám, že stoupám někam po schodech. Diváky již ani nevnímám. Za mostem se dopotácím k občerstvovačce a zastavuji stroj, který kolem 33. kilometru jede na nouzový režim. Pocit absolutního vyčerpání, žaludek bez zájmu o přísun nutné energie, křeče v lýtkách. Znovu ty křeče, které mě trápily v Yesenickém maratonu. Slévám si tři kelímky a doplňuji nádrž. Vrávoravě jdu na volnou toaletu a chůze mě baví tak, že v ní pokračuji až k Čechovu mostu. Hlava pudem sebezáchovy říká: "Vem to přes most do Pařížský a bude klid." Hezky se to poslouchá, ale svědomí kontruje: "Je ti 42 let, tak dáš 42 kilometrů a neser mě!"

Za mostem na mě volá nějaký fanda a nutí mě do běhu. Věří mi. Tak se pomalu rozbíhám, křeče odeznívají, bojuji dál. Plánovaný čas je již dávno jen výzvou pro příště. Znovu tedy do Libně. Na občerstvovačkách již vždy zastavuji, doplňuji tekutiny, omývám se houbami, které jsem také dříve ignoroval. Když ne v plánovaném čase, tak alespoň doběhnu do cíle umytý. Cestou k Libeňskému mostu vedu chvíli hovor s jedním z několika přibývajících chodců. Na Rohanském nábřeží ještě jednou vkládám procházku a více tak vnímám okolí. Občas vidím, že záchranka nahazuje na silnici ležícího závodníka, kterému již spadl i nouzový režim. Bubeníci již zmizeli, a tak v klidu probíhám tunelem a pomalu se sunu k cíli. V Pařížské trochu zrychlím a najednou slyším fandění rodiny, mávám jim a s vlhkýma očima probíhám cílem.

Fasuji medaili. Na focení s ní však nemám náladu. Potácím se koridorem dál, dostávám nějaký zakysaný nápoj, který si chci vychutnat bokem za mlíkem. To přelézám jen s obtížemi. Vracím se do koridoru a s nabídnutou taškou regeneračních pokrmů hledám místo, kde bych se sešel s mým podpůrným týmem. Na Můstku usedám na patník, třesou se mi nohy a je mi zima. Za chvíli ke mně přibíhá starší syn a po chvíli přichází i mladší s manželkou. Radost je veliká, oči opět vlhnou. Uvědomuji si svůj počin a je mi dobře. Z cílového času mé svědomí samozřejmě moc radost nemá, ale hlava je spokojená a zdevastované tělo chválí! Vítězství (nad hlavou) věnuji mé rodině, bráchovi jako členovi Krajanda Teamu, taťkovi a také zvlášť mamce, která měla v ten den svátek jako každá máma.

Za rok znovu? Jo. Snad to bude méně bolet a bude i lepší čas. Účast přislíbil i brácha. Tudíž nekecat, makat, ať to lítá.

Pozn.: na tuto akci bych si netroufl a nedoporučoval ji rekreačním nadšencům po nějakém půlročním rychlokurzu běhání z internetu. Já jsem šel celkem asi 1.5km, byli tam i lepší chodci :-). Potom je to drahý pochoďák. Můj čas byl - 4:12:18 hod. Skončil jsem 3245. z celkového počtu cca 9,5 tisíce startujících. V limitu dokončilo závod 5769 účastníků.

Honza