Na ostrý lokty
Přesně 1. května jsem se přihlásil na noční závod Night run Brno. Pořád mi nedala spát jedna věc a to ta, že jsem toužil překonat své doposud nejlepší průměrné tempo 4:37 min/km, kterého jsem dosáhl už v roce 2013 při 8km Běhu Lužánkami. Když se na to zpětně dívám, tak jsem to tehdy v Lužánkách odběhl moc pěkně.
Při hledání vhodného závodu jsem narazil na seriál nočních běhů Night run. V Brně se mělo jednat o závod na 10 km. Tedy přesně distanci, kterou jsem hledal. Další výhodu tohoto závodu jsem spatřoval v tom, že se běží v pozdních večerních hodinách a nehrozí proto, že by to večer oskar rozpaloval do teplot nad 20°C. Neváhal jsem dlouho a odeslal jsem vyplněnou registraci.
Před půl osmou jsem na místě startu, jenž je pro tento rok společně s veškerým zázemím umístěn do prostorů koupaliště Biotop Brno. V zázemí závodu to žije. K vidění je několik stánků se sportovním zbožím, skákací hrad pro děti, stan pro diagnostiku, masáže a velký stan sloužící jako šatny pro závodníky. Rozhlížím se a procházím se i přilehlým okolím. Mám raději, když přijedu na závod dřív a nemusím se stresovat časovou tísní. Musím uznat, že zázemí a celkově prostředí závodu je pěkné. Jsem na tomto místě poprvé v životě a líbí se mi to tu. Lidí je hodně, ale není to zas až taková masovka.
Jdu se proběhnout. Cítím, jak mě bolí levá kyčel. Pomalu a s mírnou bolestí se rozbíhám. Doufám, že ta bolest povolí... V průběhu mého výklusu je odstartován závod na 5 km. Pozoruji, jak se celé startovní pole dává do pohybu a hlavně kudy běží. Svůj rozběh končím v momentě, kdy se mi na hodinkách objeví vzdálenost 3 kilometrů. Mezitím dobíhají do cíle závodníci na 5 kilometrů. Jeden z nich připraví všem okolo stojícím divákům nevídanou podívanou. Do cíle se totiž blíží v sevření silných křečí. Je v podřepu a pomalu se kroutivými pohyby sune k cíli. Věřím, že pár lidí tento moment nepochopí a prohlásí daného jedince za blázna. Ale ten, kdo se kolem závodů pohybuje, ať už v roli diváka nebo sportovce, rád před tímto výkonem smekne. Diváci závodníkovi tleskají, povzbuzují ho, jako kdyby dobíhal do cíle jako první. Každopádně tento běžec dnes jeden svůj závod vyhrál. Je to borec.
Na pódiu skotačí předcvičující Hanka Kynychová za doprovodu rytmické hudby. S mírnou nervozitou postávám u startovního koridoru a už bych nejraději vyběhl. Cvičení končí a všichni se pomalu začínají řadit do koridoru. Včetně mě. Je tma. Stovky čelovek svítí a asi na třetí pokus probíhá odpočítávání startu. Startovní výstřel! Jde se do boje!
Vybíhám, co síly stačí. Hned po startu je úzká pravotočivá zatáčka. Hlavně nespadnout. Následuje ostrá levotočivá s nebezpečným obrubníkem. Většina ho přeskakuje, já volím jistější oběhnutí. Asi po 200 m mi hodinky ukazují průměrné tempo pod 4 min/km. Uf, musím se zklidnit a přestat bláznit. S tímto tempem bych brzy vyhnil. Snažím se běžet lehce a hlavně dávám pozor, co mám pod nohama. Přeci jen je tu nebezpečí různých obrubníků a nerovností na cestě. Běžím tudy poprvé. Ve druhém a zároveň posledním kole, už to bude lepší. Úplně jsem zapomněl na bolest kyčle. Adrenalin odvádí svou práci dokonale.
Občas kouknu na tempo a pozoruji, jak se pomalinku snižuje. Ale není to nic hrozného. S tím počítám, hlavně ho udržet tam, kde potřebuji. Nad hlavou mi zrovna projíždí vlaková souprava. Zvláštní pocit a intuitivně přidávám na tempu. Přebíhám most přes Svratku a běžím zpět po druhém břehu. Zdá se mi, že ty kilometry nějak pomalu ubíhají. Občas je na cestě vystouplá nerovnost, a tak nepříjemně škrtnu podrážkami o povrch cesty. V příštím kole musím na tomto místě zvednout nohy o něco výš. Probíhám přes uzavřenou Kšírovku a blížím se po druhém břehu k Biotopu. Oproti propozicím kroužíme ještě kolem bikrosového placu a poté již vbíháme po mostě do druhého kola. Za zády zaslechnu povzbuzování našich, a tak na znamení aspoň zdvihnu ruku jako vyjádření díku.
Kolem občerstvovačky jen probíhám a dávám pozor, aby mi to nepodjelo na některém z odhozených kelímků. Stačím se ještě vyhnout jednomu podnapilému chlapíkovi, který si to rozevlátě šněruje těsně přede mnou. Začínám častěji pozorovat tempo. Právě se změnilo ze 4:34, na 4:35. Těch "35" bych chtěl udržet. Hlavně pokořit 4:37 z Lužánek. Krize zatím žádná. Dýchá se mi pěkně, jen u nohou už pociťuji slábnutí. Tempo 4:36. Sakra, nějak rychleji zpomaluji. Ještě vydržím do obrátky a těch posledních 2,5 km musím jít rychleji.
Po obrátce navyšuji tempo. Občas se docvaknu na některého z běžců a chvíli se vyvážím jeho tempem. Tempo 4:35. Pocitově zpomaluji. Neriskuji a rozbalit to chci až v posledním kilometru. Daří se mi držet tempo a je tu poslední obrátka kolem bikrosu. Už nesleduji hodinky a běžím, co mi síly stačí. Předbíhám pár závodníků. Těsně před cílem přichází ostrá pravá. Za ní se dostávám na úroveň přede mnou sprintujícího běžce. Jsem rychlejší a těsně před poslední ostrou levou se řadím před něj a držím se co nejvíce vlevo. Točím doleva a v tom momentě cítím z levé strany loket, mírné odstrčení a před chvílí mnou pokořený týpek mě předbíhá a je v cíli. Stačím už jen tohoto soutěžáka počastovat jedním z mnoha vlídných slůvek a v jeho těsném závěsu dobíhám i já. Ale z toho, že jsem skončil 76., místo 75., si na prdel rozhodně nesednu a radost mi to nezakalí:-) Já totiž radost mám! Závod o délce 10,5 km jsem zvládl v čase 48:05, což znamená tempo 4:34 min/km. Je to tedy můj nejrychleji odběhnutý závod v životě. O čem jsem snil a šel si za tím, to jsem si splnil.
David