Na Sudice, Vávro, na Sudice!

Je ráno, dvě minuty po sedmé, a já nasedám do autobusu, kterým se vezu do Oslavan. V hromadném to prostředku je pěkně teplo. Raději rozepínám bundu, abych se cestou moc nerozmazlil a venku mi pak nebyla velká kosa. V Oslavanech na náměstí vystupuji a teď už jen pěšky kráčím k nové junácké klubovně na ulici Kostelní. U klubovny si prohlížím vyvěšené mapy jednotlivých tras. Zajímám se hlavně o pěší trasu na 30 km, kterou si chci odběhnout. Jdu zaplatit symbolické startovné 10 kaček. Obdržím malou mapku s popisem důležitých bodů na trati. Zbytečně se nezdržuji a vybíhám. 

Dnešní běh bude pro mě vlastně takovým testem, protože traily teď vůbec neběhám a nejdelší uběhnuté vzdálenosti z poslední doby mají hodnotu 18 km. Už první stovky metrů mi dávají jasně najevo rozdílnost běhu po asfaltu a v terénu. Běžím pomaleji a nohy neustále pracují díky nerovnému podkladu. Popravdě mně to zatím moc nebaví a zvykám si. V popisu trasy jsem vyčetl, že běžím až nad Čučice. Cestu znám, tak mapku skládám do zadní kapsy u bundy a jen pro klid duše sledují turistické značení. Pozoruji okolní přírodu, ale většinou koukám pod nohy, abych špatně nedošlápl. Zem je místy pokryta spadaným listím, a tak je to vždy loterie, jestli se noha nepropadne, nebo nedošlápne na hranu nějakého kamene, či klacku.

Do Čučic vbíhám bez větších problémů a míjím místo, kde mě loni chytl za lýtko jeden nervově labilnější psík. Teď se tu naštěstí se svojí babkou nepotuluje. Zastavuji, abych vypustil čaj od snídaně, a vydávám se na sestup do údolí Oslavy. Při běhu kolem řeky doplňuji energii polovinou tyčinky. K Senoradskému mlýnu volím zkratku. Je to sice zkratka, ale zase člověk leze po kopci jako terénkoza a zdolává jej za pomocí menšího železného žebříku. Přebíhám most a mířím si to ke Katovně. Zde se zdravím s pár místními. Kontrola ještě nedorazila, a tak se znovu rozbíhám a běžím dál po modré.

V některých místech si kontroluji raději svůj postup na mapce. Nerad bych minul odbočku na Kozí hřbety. To se naštěstí nestane a já na správném místě uhýbám z modré na vlastní značení. Na Kozí hřbety je to výživné stoupání nerovným terénem. Místy přecházím do chůze. Úsek je to sice náročnější, ale příroda se mi tu líbí. Není tolik prochozená a připadá mí divočejší a přirozenější. Na lesní cestě, na horizontu, se zdravím s prvními cyklisty. Na polní cestě už je cyklistů více. Vbíhám do Ketkovic a na křižovatce se zdravím s větší cyklistickou skupinou. Odbočuji doleva a běžím si to suverénně po silnici. Je mi divné, že po silnici, ale usuzuji, že jsem na polňačce měl odbočit doleva, abych nedoběhl až na silnici. Chvíli mě to štve, ale rozhoduji se, že prostě do Oslavan doběhnu po asfaltu.

Přeci jen mi to nedá a odbočuji do lesa s vidinou, že se napojím na Stezku permoníků. V lese se však motám, a tak sám sobě velím na ústup a vracím se zpět na silnici. Asi po dalších 300 metrech spatřuji v dálce železniční přejezd a dopravní značku značící odbočku na Sudice. Do prdele! Ve vteřině je mi jasné, že běžím úplně blbě. Taková amatérská chyba... Zdrceně to otáčím a běžím po silnici zpět do Ketkovic. V hlavě si pořád přemítám, jak jsem to jen v těch Ketkovicích špatně odbočil. Jasně, už to mám. Do Ketkovic vždy přibíhám z pravé strany a odbočuji doleva na Oslavany. Jenomže dnes jsem přiběhl do Ketkovic z levé strany a proto jsem měl odbočit doprava. Zkrátka zapracovala nepozornost a síla zvyku. Přibíhám do Ketkovic a vydávám se teď už správným směrem. Morál však dostal těžkou trhlinu.

Na Stezce permoníků potkávám postupně Pepovu a Igorovu bandu. Začíná se nepříjemně oteplovat a mně dochází vůle a energie. Na dnešní běh jsem se vydal jen se dvěma deci vody. Za normálních okolností by stačily. Jenomže můj kufr představuje 5,7 km navíc a slunce ze mě doslova ždíme zbytky vody. Začínám praktikovat indiánský běh. Ani z kopce už není chuť. Přitom tempo nemám špatné, ale to bloudění mě vnitřně nějak zdecimovalo. Do Oslavan dobíhám v 11 hodin. Porci 32,76 km jsem zvládl za 3:31:05.

Každopádně dnešní běh beru jako další zkušenost, že člověk musí vždy raději počítat s delší trasou, než je ta na papíře. Jsem vděčny za odvoz domů, kde po osvěžující koupeli s chutí piju plechovku ovocného piva. Asi po hodině dávám další kousek. Na to jsem se těšil poslední kilometry dnešního běhu :-)

David