No ty vole, Vysoký Popovice!

Zatímco se brácha pravděpodobně blíží k Praze, já se setkávám ve Zbýšově s orienťačkou Míšou, kde se registrujeme na Pochod hornickým krajem. Je pár minut po půl osmé a naše jména se zapisují úplně do těch nejvyšších kolonek prezenční listiny. Jsme tu totiž úplně první. Obdržíme ručně kreslenou mapku s podrobným popisem trasy. Volíme nejdelší variantu pro chodce, která má délku 32 km. Jelikož je nám divné, že po nás paní organizátorka nechce žádné startovné, jdu se jí pro jistotu zeptat. Paní je ráda za připomenutí a hradíme symbolické startovné 10 Kč. 

Na pochod vyrážíme svižným krokem. Nechávám se vést Míšou, která se tohoto pochodu účastní již po několikáté. Po cestě vykládáme a shrnujeme výčet svých sportovních zkušeností a účastí na různých závodech. Svými absolventskými medailemi se jen těžce rovnám Míše, která má za sebou i pódiová umístění. Dokonce i stupínek nejvyšší. Já jsem zvyklý akorát tak na ty bedny od jablek.

Trasa je zpočátku značena "barevným sněhulákem", který je tvořen ze žlutého a červeného kolečka. Ačkoliv se pohybujeme pár kilometrů od mé domoviny, jdu místy, která ještě nemám prozkoumaná. O to víc je to pro mě zajímavější. Cesta vede kolem vodárny a poznávám i cihelnu, kde by mělo být občerstvení. Po napojení se na silnici vedoucí do Padochova jsem už jako doma. Běžíme totiž po úseku, který běhám několikrát týdně.

Zastavujeme se před Restaurací u Prátů s vidinou, že dáme aspoň Kofolu. Bohužel jsme tu brzy a pokračujeme tedy po zelené do Čučic. Slunce začíná nabírat na síle a proto je úsek v přítmí lesa vítanou změnou. U místního čučického hřiště nás pobaví keramické umyvadlo zavěšené na plotě. Potkáváme prvního cyklistu a pokračujeme na vyhlídku - Panoramu.

Jsem překvapený, jak je vyhlídka udržovaná. Nějaké ty měsíce jsem tu nebyl a mezitím tu nově přibyl pěkný dřevěný přístřešek s posezením pro turisty, dřevěný plot a hlavně prosekaná stráň. Naskýtá se nám tak krásný pohled na zelené údolí, které prořezává řeka Oslava. S Míšou si vzájemně pořizujeme fotky na památku a kráčíme si to dál do Ketkovic.

Potraviny nám zavřely těsně před nosem. Míša vzpomíná na starého hospodského ketkovské osvěžovny, která působí tak trochu jako skanzen dob minulých. Vlastně ani nevím, zda tato hospoda ještě funguje. Na konci obce procházíme Bronzovou uličkou. Jak vtipně glosuje Míša: "Praha má zlatou uličku, tak proč by Ketkovice nemohli mít bronzovou?" Ještě ji upozorňuji na znak Ketkovic, který si musela při řešení otázky v oslavanském Permoniu vygůglit na mobilu. Věřím, že ty žluté hrábě už si vybaví i o půlnoci.

Na červené značce se zase rozbíháme a potkáváme další skupinky cyklistů, kteří zdolávají 50km trasu. Dobíháme do Lukovan a přesto, že se několikrát dívám do papírového itineráře, vesele si to štrádujeme dál po červené. Běžíme po silnici a cesta nám tak rychle ubíhá. Dobíháme k železničnímu přejezdu. To už mě trochu zaráží. Moji špatnou předtuchu potvrzuje cedule na zastávce, na níž se skví nápis "Vysoké Popovice". A je tady kufr... Dívám se do mapy, která je v blízkosti zastávky. Nejrozumnější nám připadá varianta vrátit se zpět do Lukovan. Tento kufřík obnáší 4 km navíc. Cesta zpět nám nabídne aspoň jednu rozvernou ještěrku, která před námi prchá do svého úkrytu na kraji cesty.

V Lukovanech už správně odbočujeme na Zakřany a řešíme parťáky ze zvířecí říše zastoupené kočkami a oproti křečkům vyšším morčecím levelem. Z Lukovan pokračujeme méně zajímavou cestou po silnici do Zakřan.

V Zakřanech zabočujeme za kostelem na cyklostezku. Míša si fotí řepkové pole v kontrastu s modrým nebem protkaným občasným sněhobílým mrakem. Míjíme odpočívající cyklisty a pokračujeme podél lesa. Napojujeme se na modré značení, které nás vede přímo do Zbýšova. Jdeme si ještě prohlédnout koupaliště a poté si to již míříme k Městskému kulturnímu centru.

Hlásíme svůj návrat paní z "početného" organizačního týmu. Smutnějším hlasem se nám svěřuje, že letos se účastní jen 90 turistů. Loni prý šlo 130. Přičítá to na vrub vícero akcím, které se zrovna o tomto víkendu konají. S paní se loučíme a venku se s námi dává do řeči místní turista. Ptá se nás na dojmy. Je překvapený, že už jsme zpět a při našem sdělení, že jsme si zašli do Popovic, zděšeně vyhrkne: "Ty vole, do Popovic! No ty vole, to jste si zašli! Vy jste ještě mladí, ale já počítám každej kilometr. Ty vole, voni si zajdó až do Popovic." To, že ještě poběžím necelých 7 km domů, jsem už raději neříkal:-)

Loučím se s Míšou. Odjíždí do Brna a já se po pár set metrech rozbíhám do Vanglu. Cestou domů přemýšlím a říkám si, že tyto turistické akce mají své kouzlo. Člověka nestresuje čas, nehoní se za výkony, víc vnímá ať už přírodní, tak i kulturní krásy. Míše děkuji za příjemnou společnost a držím palce k úspěšnému víkendovému závodu.

David