Pátej už nepoběžím

Honzo, před měsícem jsi absolvoval svůj v pořadí již 4. maraton (předešlé byly v roce 2013, 2014 a 2015 - pozn. aut.). V čem byla letošní příprava jiná a jak probíhala? Vyskytl se nějaký problém, nebo naopak bylo něco, co tě příjemně překvapilo?

Tak přípravu jsem začal až koncem prosince. Proč říkám až? Ke konci listopadu jsem totiž podstoupil zákrok s varixy (křečové žíly - pozn. aut.) na levé dolní končetině, kterou jsem mohl zvolna zatěžovat až měsíc po zákroku. Začal jsem asi čtyřmi kilometry, až jsem se dostal na osmnáct a více kilometrů. Zima byla mírná, však víš. První můj závod byl v úvodním ročníku Táborského trailu. Poté jsem přestal běhat v terénu a přešel na silnici. Asi měsíc před závodem jsem trénoval na nedalekém, kilometrovém, asfaltovém ovále.

Tvůj nejlepší maratonský čas má hodnotu 3:45:40 a je z roku 2014, kdy jsme v Praze běželi společně. Předpokládám, že jsi chtěl tento čas pokořit. O jaké hodnotě jsi snil a s jakým časem bys byl před závodem spokojen?

Tajně jsem doufal o pokoření hranice 3:30. Před samotným závodem by mi stačil i čas pod 3:45, ale. Prostě do sebe nezapadlo pár věcí.

Vím, že jsi v trénincích běhal hodně slušná tempa. Jakých časů a průměrných temp jsi dosahoval?

Na ovále jsem běhával tak dvacet kilometrů, v nejlepším případě za 1 hodinu a 35 minut. S odstupem času vím, že to bylo málo. Měl jsem asi běhávat občas i 30km vzdálenosti. Jenže takovému tréninku musí člověk obětovat už spoustu času a také chuti. Trénovat více se mi však nechtělo (usměje se).

Pojďme k samotnému závodu. Jak celkově vnímáš tento pražský závod? Co tě k němu táhne a co naopak považuješ za jeho nevýhody?

Závod má hezkou atmosféru. Velkou část Prahy a historického centra si prohlédneš během "pár" hodin. Nepřekáží ti doprava. Na počátku závodu musíš dávat pozor na případnou kolizi s jiným běžcem. Časem místa na trati přibývá. Občerstvovací stanice pracují výborně, diváci, kapely - vše tě žene dopředu. Jako nevýhodu však vidím nemožnost vyzvednutí si čísla v den startu. Musíš tedy jet pro číslo před závodem, nebo někoho pro něj vyslat. Znamená to tedy cestu do Holešovic, zácpy, parkování. Ještě pořád čekám na obsílku s výzvou k zaplacení pokuty za nesprávné parkování. Necelou hodinu jsem stál v modré zóně... Prostě se pak závod pěkně prodražuje.

V jednom z emailů před závodem jsi mi psal, že ses rozhodl pro běh s kejmlem. Osobně jsem to nepovažoval za nejšťastnější volbu. V posledních letech se snažím eliminovat každý gram, který s sebou musím nést. Z fotografií však lze usoudit, že jsi nakonec od svého záměru ustoupil. Co tě k tomu přimělo?

Spoléhal jsem na vždy dobře fungující občerstvovačky. Je to o kompromisech. S kejmlem můžeš pít, kdy chceš. Na druhou stranu si ho neseš na zádech. Byl jsem rád, že jsem měl záda v tom květnovém horku volná.

Při každém delším běhu je také důležitý přísun energie. Jakou taktiku jsi pro květnový maraton zvolil?

Minule jsem měl sacharidovou krizi, tak jsem letos běžel se čtyřmi gely v rukách. Někdo je má třeba na opasku, z toho však vypadávají. Proto pěkně v dlaních. Byla to pakárna. Zhruba po osmi kilometrech jsem vždy jeden požil, a i tak jsem si vytrpěl své.

Co přinesly úvodní kilometry závodu? Dařilo se ti držet tempo, které sis předsevzal?

Tempo se mi dařilo držet zhruba do poloviny závodu, do pověstné nekonečné, rozpálené rovinky v Podolí. Pak mi začaly docházet síly. Zkrátka kombinace horka a nedostatečného tréninku se začala projevovat. Zvolňoval jsem, musel jsem hodně pít.

Říká se, a sám to mohu potvrdit, že na maratonu se láme chleba od 30. kilometru. Bylo to tak i v tvém případě? Dle časů mi to však připadá, že krize se začala už naplno projevovat někde od 20. kilometru. Nebo se mýlím?

Je to jak říkáš. Od půlky to začalo být slušně řečeno - někde. Odcházely nohy. Vidina hezkého času se rychle vzdalovala.

Co všechno ti probíhalo hlavou, když sis začal uvědomovat, že sny a plány se pozvolna rozplývají? Měl jsi chuť to zabalit? A co tě motivovalo závod aspoň dokončit?

Zpočátku ti hlavou běží rodina, výseky z tréninků, hlídáš si tempo. Jak však síly docházejí, tak více vnímáš okolí. Prostě se více rozptyluješ, začíná ti to být tak nějak šumák. Dokonce jsem se potom i zastavil u příbuzných na trati a prohodil s nimi pár slov. To bylo asi 12 kilometrů před cílem. Nakonec jsem si řekl, že závod alespoň dokončím, když jsem mu už tolik obětoval.

Když se na to vše podíváš s měsíčním odstupem, kde byla příčina toho, že se nepodařilo naplnit to, o čem jsi snil? Změnil bys něco v přípravě?

Důvodem neúspěchu jsou dle mého malé tréninkové dávky. Běhával jsem tak kolem 200-250 km měsíčně. Jenže. Více přípravě již nechci dávat, pak už bych se na tréninky netěšil.

Čtenářům prozradím, že v prvním emailu po závodě jsi mi napsal, že maraton už nikdy nepoběžíš. No, ale známe se, že? Necháváš si přeci jen otevřená pomyslná zadní vrátka?

Na rovinu. Během závodu jsem se rozhodl, že pátej maraton již nepoběžím. Nechci mu dávat více času, budu se účastnit spíše závodů v přírodě.

Děkuji, že sis našel čas vrátit se k maratonskému martyriu. Je mi jasné, že zklamání vyprchává pomalu. Každopádně ti ještě jednou gratuluji, že jsi přes všechny problémy závod dokončil a přeji ti hodně štěstí v dalších tvých sportovních aktivitách. A nezapomínej, že hlavní není čas, ale radost a zážitky!

David & Honza