Věřit a doufat

Při zjišťování bližších informací o závodě s názvem "Brněnský masakr" mi internetový vyhledávač nabídnul vesměs informace o vraždícím brněnském monstru, či ivanovické tragédii. Jsem rád, že dnes již po zadání názvu závodu jsou čtenáři nabídnuty především informace týkajících se běžeckého ultra trailu. A nutno dodat, že posun v žebříčku vyhledávače je zasloužený! 

Zkušenost s kratším ultra trailem mám zatím jedinou ze srpnové Hostýnské 8 (nepočítaje pomalejší závody HV), která mě chytla za pačesy. A u mě to věru neměla vůbec snadné! Na brněnskou verzi jsem tak byl hodně zvědavý. Natěšení sice nahlodávaly vlekoucí se zdravotní potíže (možná v budoucnu téma na jeden samostatný článek), ale stupňující se adrenalin udělal nakonec své.

Počasí před sobotním závodem bylo z větší části deštivé a já se tak na poslední chvíli rozhoduji pro koupi nových krosovek. Spolehlivé Inov8 Roclite 312 GTX dosloužily právě na výše zmiňované H8. Vítězná volba padla na nový model Salomonu, který nese název Fellraiser. Stihnu v nich odběhnout jen jeden trénink, který má něco málo přes 10 km. Pravděpodobně díky nadšení z koupě nových samochodek, dosahuji velmi pěkného průměrného tempa. Jen pravý malíček to odnese menším puchýřem.

V sobotu ráno vstávám hodně brzy, abych se v klidu stačil najíst a nachystat. Oblepuji malíček, druhý nechávám ladem. To se mi samozřejmě v závodě vymstí. Ale to teď ještě netuším. Rozhodl jsem se, že poběžím s kejmlem. Jsem zvyklý víc pít a s vodou na zádech budu mít větší jistotu. Beru i 0,5 litru coly, která se mi osvědčila na H8. Je to příjemná vzpruha, když se člověk může napít něčeho jiného než ionťáku. A při mých ambicích mě toho půl kila navíc nevytrhne.

Na startu je shromážděno asi něco kolem 300 běžců. Podstatná část z nich běží jako jednotlivci. Zbylá skupina se rozhodla zdolat 61 km ve dvojčlenných týmech.

Přesně v 7 hodin je odstartováno. Tempo je věru zběsilé. Tedy na můj vkus. Tradičně se tak již nechávám předbíhat a propadám se víc a víc do zadních pozic závodního pole. Potěší mě běžec, který se mě ptá, jestli za námi ještě někdo běží. Připadá mu, že ho každý jenom předbíhá. "Utěšuji" ho, že ten pocit má nejen on. Pravděpodobně se tak nebude jednat jen o pocit, ale holou pravdu. Věřím však, že všem dojde a já se budu prodírat kupředu. Věřím, ale vím, že je to takové brněnské sci-fi. Nic jiného než věřit a doufat mi však nezbývá.

Nepříjemný úsek přichází kolem 10. kilometru, kdy se škrábeme na rozhlednu Babí lom. Na rozhledně nás čeká první kontrola. Kontrol je na trati celkem 14. Tento úsek mě hodně zpomaluje. A nejen mě. Stoupáme po kamenech a podobným terénem míříme i dolů. Postup dolů je však složitější a nebezpečnější. Kameny jsou mokré a některým běžcům to klouže a padají na prdel. U některých se tak objevují první krvavé šrámy. Abych nezůstal pozadu, co se šrámů týče, tak se aspoň nechám ošlehnout větví ostružiní a na koleni mi hned vykvete rudý květ.

Na 15. km nás čeká první občerstvení, které je situováno do Vranova. Co se týče občerstvovaček, mám k tomu jediné slovo - paráda! Běžci si můžou vybrat z hrozinek, oplatků, koláčů, salámu, chleba se sádlem, sýru, banánů, jablek a k pití ionťák nebo obyčejná voda. Na většině občerstvovačkách piju dva kelímky ionťáku, vychutnávám koláč, k tomu pár hrozinek a završuji to samozřejmě salámem na promaštění.

Po třetí kontrole (asi 23. km) se na chvíli zastavuji a stoupám levou nohou na navršené klády. Začíná mě řezat levý malíček, a tak ho raději zavčas olepím. Je to daň nových bot, ale mohlo být i hůř. V hlavě mi jede smyčka hlášky: "To neděláš dobře s tou sirkou, Jaromíre!" Kdybych ráno olepil i levý malíček, nemusel bych se teď zdržovat. Compeed naštěstí na malíček chytá, a tak se rychle obouvám a dávám se znovu do běhu.

V duchu si neustále propočítávám tempo a celkový čas, v kterém bych mohl proběhnout cílem. Začíná se vkrádat myšlenka, že bych mohl čas stlačit pod 8 hodin.

Trať vede z větší části po turistických stezkách a mimo ně je cesta značena sprejem nastříkanými šipkami na zemi. Některé úseky běžím osamocen a snažím se tak dávat pozor, abych špatně neodbočil. Stačí chvilka nepozornosti a hned má člověk pár kilometrů navíc. To se málem stalo osudným i běžkyni přede mnou. Přehlídla nenapádnou zelenou turistickou značku a pádila si to dál po hlavní cestě. Ještě s jedním závodníkem jsme ji stihli zavčas varovat a vrátit zpět na správnou cestu. Osobně mám s udržením pozornosti trochu problémy. Většinou nad něčím přemýšlím, prozpěvuji si v duchu nějakou melodii, která mi v danou chvíli dodává sílu, nebo se kochám okolím a pozoruji nejbližší přírodu. No a pak zjistím, že jsem třeba 3, 4 minuty nevnímal to, že vůbec běžím.

Během závodu se nesnažím běžet úplnou podlahu. Závod beru hlavně jako test a nechci, aby mi 10 nebo 5 km před cílem došlo.

Trať závodu se mi líbí. I když jsou na ní i asfaltové úseky, tak má své kouzlo. Pro mě jsou to navíc místa, kde jsem nikdy v životě nebyl a tak poznávám další zákoutí naší země.

Asi od 50. km si závod snažím užívat. Představuji si pocity, které se dostaví s blížícím se cílem. Dva kilometry před cílem mi jeden závodník říká, že na maratonu má vždy nejraději posledních 200, 300 metrů. Naprosto mu rozumím. U mě je to dle délky závodu kilometr až 500 metrů.

Dnes, jako předvoj podpůrnho týmu, na mě čeká taťka asi 300 m před cílem. Je to fajn pocit. Chvíli spolu běžíme a euforie mi dodává sílu. Vnímám okolo stojící diváky a děkuji povzbuzujícím závodníkům, kteří doběhli přede mnou. Těsně před cílem se zdravím s mamkou. Po 7 hodinách a 47 minutách probíhám cílem a v nohách mám 62 kilometrů. Sundávám čip a výměnou za něj dostávám na krk medaili Brněnského masakru, která má netradiční tvar a mám z ní radost. Od našich dostávám na krk ještě čokoládovou medaili s jedničkou.

Ze závodu odjíždím s krásným sportovním zážitkem. Zase jsem něco dokázal a na 8 hodin jsem zapomněl na všechny ty trable, krize a stresy, které nás dennodenně drtí.

Organizátorům a dobrovolníkům patří velký dík, že se jim podařilo zorganizovat takovýto závod. Ačkoliv to byl první ročník Brněnského masakru, tak laťka byla nasazena hodně vysoko. Osobně nebudu váhat nad tím, zda se příští rok zase přihlásit a zúčastnit se závodu v blízkosti mé rodné hroudy.

Je příjemné být ve společnosti lidí, kteří si navzájem fandí a přejí. Diváků zatím nejsou "plné kotle", ale i ty roztroušené desítky na trati udělají radost a povzbudí. A raději takovéto diváky, než plný kotel "fandících" bezmozků, které nám televize neustále pouští do našich pokojů.

Závod mě opět namotivoval k dalším výkonům a zocelil vůli do dalších tréninků. Přesně týden po mém brněnském výkonu, kdy mimochodem píšu tuto reportáž, jsem si zaběhl svou první třicítku v terénu. Hostýnská 8 nastartovala směr, kterým bych se chtěl v nejbližší budoucnosti ubírat. A Brněnský masakr mě v mém nadšení jenom utvrdil. Prioritou by se tak pro mě měly stát ultra traily od 60 do 70 kilometrů.

Na závěr bych také rád poděkoval Danu Orálkovi za jeho fotografické nadšení, díky němuž mám na tento závod i vzpomínku v podobě několika fotografií. No a samozřejmě rodičům za maximální podporu a rovněž druhé půlce Krajanda Teamu.

David